neděle 14. září 2014

Japonsko 2014 // pt1

Takže Japonsko. Po měsících úpadku kompetence (nebo spíš nárůstu aktivity) ve vedení firmy jsem byl z této odejit. Krom toho, že jsem si konečně pořádně odpočinul od práce, jsem si taky uvědomil, že teď, když mám čas i peníze, by možná bylo záhodno vyrazit do Japonska. Moje japonština sice pořád stojí za starou bačkoru, ale nejsem takový optimista, abych věřil, že se mi podobná šance ještě někdy v životě naskytne. (Výlet do Japonska není zrovna levnou záležitostí.)

Takže po x týdnech zvažování a plánování došlo na zařizování pasu, očkování, rezervací, nákupy hadrů, batohu a jiných věcí, kterýma jako necestovatel a línej flákač s 15letou praxí nedisponuju a 22. srpna 2014 jsem v časných ranních hodinách nasednul na vlak a vyrazil směr Praha a potažmo Kansai a potažmo Okayama a tak dále. Když nebudu počítat den na gamescomu o dva týdny dříve, poprvé jsem se chystal opustit republiku, na 13 dní, sám, bez cestovky, s batohem a taškou přes rameno. Trolololo.

Den 0

Cesta vlakem do Prahy neměla moc čím překvapit, ale nakonec překvapila nádherným východem slunce, který jsem samozřejmě nevyfotil, protože nejsem zvyklý cokoliv fotit, tím spíš ve vlaku. Po troše chaotického pobíhání po Hlavním nádraží (nevim kterej blbec tam dělal cedule >_<) už jsem se vezl na letiště (yaaay poprvé na letišti), které mimochodem proti Frankfurtu působí docela moderně. Osm hodin ráno, McDonalds má snídaňové menu. Meh. Check-in, security, dvě stovky za řízek v Pilsner restauraci. Řízek je nic moc polotovar ze supermarketu. Meh. Čekám na letadlo a čtu si Pratchetta, Šňupec - už jsem chvíli žádnou Zeměplochu nedal.

Let do Frankfurtu byl relativně krátký a příjemný, o letu z Frankfurtu na Kansai se to už bohužel říct nedalo. Lufthansy stárnoucí letadlo mělo nic moc sedačky, mizerný výběr filmů, mizerné jídlo a klimatizace taky tak docela nestíhala. Pořád několikrát lepší jak "Fun & Relax" žluté autobusy (které po už 3 hodinách nejsou zrovna moc "Fun" a už vůbec v nich není "Relax"), ve kterých jsem cestou z a na gamescom strávil podobnou dobu. Každopádně kdybych si tenhle let měl někdy zopakovat, zkusím si najít jiné letadlo.

Den 1 // Okayama

Bam. Kansai. 7 hodin ráno, McDonalds má snídaňové menu. Aargh. Do 9 hodin čekám až otevře pošta, abych si vyzvednul kapesní WiFinu, neocenitelnou to pomůcku pro někoho jako já. Přesun na vlak znamená opustit klimatizované prostory letiště - 31°C, brutální vlhkost, cítím, jak se na mě tvoří vrstva potu 5 metrů od dveří. O 100 metrů dál si už vyzvedávám JR Pass, což je neomezené vlakování na linkách Japan Railways - pouze pro cizinci. 9,5k CZK na 2 týdny by někomu mohlo přijít hodně, ale náklady na cestování po Japonsku jsou odhadem asi 4x vyšší jak tady, takže v praxi se JR Pass zaplatil za pár dní.

Trať do Osaky v jednom místě míjela relativně malou pagodu, která v zadních uličkách špinavé městské zástavby působila, jako by ji tam někdo jen omylem upustil. V Osace šup na shinkansen do Okayamy. Japonsko je vskutku hornatá země a protože rychlovlaky nerady zatáčejí, velkou část cesty vlak strávil v tunelu a tudíž bez signálu, což byl celkem vopruz. (Hlavně proto, že mezi tunely často byly úseky dlouhé tak akorát na to, abych nabyl naději, že teď už načtu stránku.)

Plán pro Okayamu, respektive pro první den byl navštívit místní zahradu Korakuen a s ní sousedící hrad. Tenhle plán ale počítal taky s tím, že se v letadle vyspím, k čemuž nedošlo. Check-in v hotelu byl až od 16 hodin a zatím nebylo ani poledne. Ještě na nádraží jsem čuměl jako blbec na mapu okolí, než mi došlo, že má sever dole. Jak jsem v následujících dnech zjistil, mít na mapách sever nahoře japonci nepovažují za jakkoliv užitečné a patrně jim přijde zajímavější s orientací mapy náhodně točit. Anyways, nechal jsem batoh na hotelu a vyrazil zabíjet čas do Kurashiki, města (čtvrti?) o 3 zastávky lokálkou dál, kde se měl nacházet docela pěkný kanál obklopený muzei a obchůdky. No, vzhledem k tomu, že teplota se při slunečném počasí vyšplhala na 34°C ve stínu, z toho nebylo nic moc a cestou zpátky jsem měl v jednu chvíli pocit, že to tam se mnou každou chvíli švihne. Půlka balíčku šňuptychlí padla na stírání potu z obličeje a já pochopil, proč tady tolik lidí nosí kolem krku ručníky.


Zpátky v Okayamě, 15 hodin. Objevil jsem McDonalds. Moc pozdě na snídaňové menu. Nugety chutnají skoro stejně jako ty české, dokonce i cenově je to podobné (obecně v Japonsku jídlo a pití v sámošce vyjde tak na 1-2x toho co tady; nutno dodat, že kvalita tomu taky většinou odpovídá). Před McDonaldem / nádražím / obchoďákem řádí Domo-Kun. Přemýšlím, jestli má ten kostým vestavěnou klimatizaci. Cestou zpátky se zastavuju v 7eleven. Tyhle 24/7 sámošky jsou tu na každém rohu, což je děsně fajn určitě by to tu mělo fungovat taky >_> Vzhledem k tomu, že moje znalosti kany nikdy nebyly zrovna stoprocentní a naopak stihly solidně zchátrat, 5 minut jsem čuměl na čokoládový kroasán, abych si přečetl, že je to opravdu čokoládový kroasán. Ale co, nakoupil jsem? Nakoupil. Great success!

Na hotelu jsem si dal jednu z nejlepších sprch v životě, zvážil plány na další den, oznámil rodině, že žiju, a pak jsem padnul a spal až do rána.

Den 2 // Okayama, Takamatsu

Zařídil jsem si ICOCA kartičku. De facto elektronická peněženka, dá se s tím zaplatit leccos, hlavně teda místní doprava. Nějaký rok nebo dva je zaměnitelná za ostatní podobné kartičky v Japonsku, což z ní (nebo jiné podobné IC karty) vedle kapesní WiFiny a JR Passu dělá něco, co je dobrý nápad při cestování po Japonsku mít. Nejdřív mě kartička odvezla 3 zastávky tramvají k zahradě Korakuen. Bylo teplo, tak 28°C ale pod mrakem, takže vlastně relativně hezky. Zahrada byla velká a pěkná, konečně jsem se trochu rozfotil a někde tady okolo budou výsledky. Eventuelně začalo pršet. Nezdálo se, že by mělo přestat a já měl před sebou ještě hrad. Hrad mimochodem - když pominu, že celkem hezky vypadá a že ze shora je celkem slušný výhled - nesplnil tak docela očekávání a na ostatní hrady po cestě jsem se tudíž vykvajznul, protože na obrázku vypadají všechny stejně. Co jsem si z návštěvy hradu odnesl především, byl reklamní vějíř. Úžasná věc, takový vějíř. Venku lilo jako z konve a cestou zpátky jsem byl řádně promočen. Bylo krátce po poledni, měl jsem pořád dost času, tak jsem sednul na vlak do Takamatsu.


Takamatsu leží na jiném ostrově (Shikoku, who cares), takže jsem se projel po kurevsky velkém a kurevsky ještě delším mostě. Cílem cesty byl pro začátek Ritsurin park. Akorát přestalo pršet, což byl patrně signál pro komáry vyrazit pro moji sladkou, slaďounkou krev. Nebylo to naposled, nechat se očkovat na Japonskou Encefalitidu se rázem nezdály být vyhozené peníze. Park byl docela pěkný (když pominu subtropické vedro a komáry), někde okolo zase budou fotky. V Okayamě jsem vyzvednul batoh a hurá šinkansenem do Kyota. Kde pršelo. Naštěstí byl můj hotel přes ulici od nádraží, takže cajk. Tady jsem taky viděl prvního a posledního bezdomovce.





Tyhle první dny v Japonsku s sebou (vedle šoku z počasí) nesly lehký kulturní šok - hodně primitivních věcí se tu dělá tak nějak zbytečně složitě (první jízda autobusem byla celkem haluz, později jízda autobusem bez IC karty byla haluz snad ještě větší), semafory pro chodce mají zvukovou signalizaci, u které jsem si ze začátku nebyl jistý, jestli jenom někde neřve nějaký místní pták, taky má obvykle chodec zelenou dost dlouho na to, aby přešel silnici 4krát tam a zpátky, zatímco doma jsem rád, když stihnu přejít jednou.

No, nechci mít tři prdele textu a obrázků v jednom článku, takže to rozsekám asi na... 4 části.

Japonsko 2014 // pt2

Den 3 - Kyoto

Prvním cílem v Kyotu byla Tóji, aka "ta obří pagoda". Docela by mě zajímalo, jestli se do těch pagod někde dá vlézt. Všechny, které jsem po Japonsku minul, byly tak nějak stranou a nepřístupné. V praxi všechno, co jsem viděl, byla trocha hezké zeleně s jezírkem a velká socha Buddhy a nějaké další sochy jeho kamarádů, což nebylo moc zajímavé, takže se to rovnou ani nesmělo fotit. (Pravda, ty velké dřevěné budovy, ve kterých se na sochy práší, jsou svojí velikostí celkem impozantní.) Stojatá voda kolem areálu Tóji zatím vesele zelenala a smrděla do okolí. Cestou zpátky jsem se poprvé a naposled zastavil v KFC, které se nezdálo mít chuťově moc společného se svým českým ekvivalentem.


Následoval výlet na západ Kyota - Bambusový lesík a několik chrámů. Jojakuko-ji byl navzdory přestavbě hlavní budovy poměrně zajímavým místem - řada cest pokračovala nahoru na kopec, kde byla krom slušně udržované zeleně k vidění i menší pagoda a právě tak i slušný výhled na Kyoto. Cesty se táhly docela vysoko - taková zahřívačka na věci příští. Další dva chrámy, které jsem stihnul - Gio-ji a Takiguchi-dera byly právě tak nezajímavé, jak byly schované. Žádná anglická cedule neodkazovala směrem, kde jsem je tušil a oba chrámy se nakonec ukázaly být v podstatě jen barákem v lese s menší nic moc zahrádkou a nějakým tím náboženským bordelem okolo. Chtěl jsem stihnout ještě jedno místo dál na sever, ale už bylo docela pozdě, takže jsem se místo toho vydal zpátky na vlak.





Nějaký čiperný japonský dědula na nádraží mi zatím nejlepší angličtinou popřál příjemný pobyt v Japonsku, pochlubil se, že byl Praze, ukázal mi správné nástupiště a zase jsem se rozloučili. Většina Japonců mi na dotaz ohledně angličtiny odpovídala "chotto dake", čili "jenom trochu", což v praxi obvykle znamenalo "ani zbla". Výjimkou byla věštšina hotelů a pár náhodných jedinců. Jinými slovy jsem se musel spíš spoléhat na mou chatrnou Japonštinu, která je založená čistě na sledování víc než 2 měsíců čistého času anime. Překvapivě mi ji pár lidí pochválilo, což bylo patrně dáno tím, že 1) mi chtěli asi udělat radost, 2) koupit si vstupenku nevyžaduje zrovna akademickou znalost jazyka, 3) jako Čech mám přirozeně celkem odpovídající výslovnost, takže vedle anglicky mluvících turistů zním jako profík. I tak se mi sem tam povedlo nějaké to faux pas, jak když jsem se marně snažil vzpomenout jak se japonsky řekne "dobrý večer" (konban wa) a nakonec jsem ze sebe místo toho na férovku vypustil "arigató" ... >_>

Den 4 - Kyoto, Kurama

Na severu města na mě čekalo pár dalších vytipovaných chrámů. Daitoku-ji je komplex chrámů, který sice leží trochu stranou od okolních zastávek železnic a metra, ale byla by škoda nechat si ho ujít - velmi pěkně upravované cesty, budovy, zenové zahrádky a tak vůbec. Pár fotek někde okolo. Následovala cesta taxíkem k Ninna-ji. Celkem symaptický taxikář sice angličtinou nevládl, ale i tak jsme celkem slušně pokecali a tak byla moje první cesta taxíkem v životě poměrně fajn záležitostí, teda nebýt toho, že před vstupem do Ninna-ji jsem si všimnul, že v kapse nemám mobil. To je v cizí zemi, která si na latinku moc nepotrpí, (alespoň pro mě docela) zásadní průser. Mým jediným štěstím bylo, že taxikář byl přesně tam, odkud mě vezl a tak jsem měl mobil po půlhodinové domluvě s policajtama, jejichž angličtina byla... eee... neexistující, dostal mobil zpátky. Uf. Ale odpoledne zabité.


Mimochodem jsem se stavil v Lawsonu pro lístky do Ghibli musea. Ten podělanej automat na objednávání lístků mluví jen japonsky, chce po člověku jméno a neumí romaji (latinku) a pole pro telefonní číslo nemá dost místa na mezinárodní číslo. Na internetu je sice anglický návod, ale je podle všeho tak trochu zastaralý eventuelně jsem rezignoval a obrátil se na místní obsluhu. Co bych ale rád zmínil pro případ, že se budete někdy pokoušet o to samé co já, je dát si pozor na měsíce. Lístek se kupuje na konkrétní datum a čas v následujících 3 měsících. Měsíc se vybírá v jednom z kroků a samozřejmě jsou to 3 obří tlačítka popsané japonštinou, ve které jsem rozeznal jen číslo a kanji pro měsíc. Bylo mi pravda divné, že ve druhé polovině srpna je na prvním tlačítku zmíněný červenec, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, což byla samozřejmě chyba, protože jak jsem později (před muzeem) zjistil, zvolením tlačítka "srpen" jsem si koupil lístek na září. Neptejte se mě proč, odpověď byla patrně někde ve změti okolního textu. Díky bohu se nade mnou zaměstnanci muzea slitovali, ale... jestli nezvládáte číst japonštinu, radši si nechte od obsluhy Lawsonu vyřídit všechno >_>

Sweets Paradise je místo, které Google maps umísťuje na špatnou stranu křižovatky. Taky je to místo, kde se za jednotnou cenu můžete 90 minut ládovat dortíkama a jinýma podobnýma dobrotama. Na to jsem sice neměl ani čas, ani místo v žaludku, a upřímně řečeno ten výběr dortíků taky nebyl úplně podle mého gusta, i když dobré povětšinou byly, to zas jo. Každopádně místo, kde se můžete dle libosti ládovat zákuskama by byla škoda nepoctít návštěvou. Při odchodu jsem dostal nějakou minci, o jejímž účelu mi číšník chvíli něco povídal, což jsem si přeložil jako "teď je tahle mince můj suvenýr." (Pokud někdo víte, k čemu je jinak teoreticky dobrá, napište to prosím do komentářů, díky.)

Přespávat jsem měl toho dne v Kuramě, vesnici v horách asi 30 km za Kyotem.  Shuttle bus ze stanice do ryokanu jsem sdílel se skupinkou turistů z Kanady, Švýcarska a bůhví odkud ještě, kteří z několika málo slov, co jsem utrousil směrem k řidiči, došli k názoru, že umím hodně dobře japonsky.
Kurama Onsen je čtyřhvězdičkový ryokan. Kurama Onsen servíruje pouze typicky japonskou kuchyni, kterou Vám služebná přinese na pokoj a tak jsem zjistil, že vlastně opravdu, ale opravdu nemám rád japonskou kuchyni. Co bylo ale nejhorší, že služebná postupně na stůl nanosila jídlo, ze kterého by den mohla žít 4 členná rodina. A většina z toho pro mě byla na hranici stravitelnosti a upřímně řečeno jsem někde v půlce na jídlo definitivně rezignoval. Byl to bezmála traumatizující zážitek (služebná se mě snažila ukecat a narvat do mě navzdory protestům co nejvíc "jídla") a snídaně příští den se nesla v podobném duchu... No každopádně případným návštěvníkům doporučuju se pro jistotu zásobit >_>


Co bylo na Kurama Onsen fajn, byly typicky japonské pokoje s tatami podlahou a futonama a hlavně skutečnost, že onsen = lázně a v době, kdy jsem se vzpamatoval z večeře, jsem je už měl v podstatě celé pro sebe. Nevím, kdy jsem naposled vysedával v sauně, ale bylo to nemálo fajn. V šatnách byla i váha - na poslední chvíli jsem si všimnul, že její analogový číselník končí u stovky. ... >_>

Den 5 - Kurama - Kibune

Ráno jsem se vydal koštnout místní rotenburo, aka lázeň pod širým nebem. A co že voda není 100% přírodní pramen? Je 8 ráno a já se válím nahatý v horké vodě pod širým nebem a zase tu nikdo jinej není, yay.

Dnešní plán byl projít horskou stezku z Kuramy do Kibune. Celá sranda začíná samozřejmě stoupáním a pokračuje dalším stoupáním kolem několika chrámů. Fotky okolo. Část cesty si sice lze zkrátit lanovkou, ale lanovky jsou pro slečinky, takže jsem stoupal pěšmo. U jednoho z chrámů jsem narazil na automat, který měl jen krabicová pití a kde jsem si dal brutálně dobré jahodové mléko. Tu krabičku už jsem nikdy nikde v Japonsku neviděl. O patro výš seděla v chrámu socha Buddhy. Udělal jsem několik fotek z venčí, abych si vzápětí všimnul, že uvnitř je cedule zakazující focení. Taky je tam ale docela tma, takže tough luck, měli ji dát ven. Mno. Po dalším stoupání kamsi za chrámy následovala už jen lesní cesta, která ještě chvíli stoupala, aby pak mohla konečně začít klesat. V Kibune už jsem toho měl docela dost, navíc zatímco cestou nahoru trochu pršelo, teď už zase pražilo slunko. V Kibune bylo na rozdíl od Kuramy tři prdele převážně japonských turistů, restaurace na řece a jiné luxury prkotinky. Kibune shirne jsem si ani moc neprohlížel a pokračoval po silnici na vlak. Akorát jak jsem se rozhodl risknout použit neanglicky komunikující automat na jízdenky, přijel vlak. Naštěstí jsem automat pochopil dobře.



Večer jsem chtěl taky projít Fushimi Inari, ale moje nohy na to měly jiný názor, takže jsem se prostě jen vrátil do Kyota a zbytek dne odpočíval. Pro gurmány dodám, že kusy inkriminované večeře byly i po procházce zažívacím traktem více než identifikovatelné.

Den 6 - Fushimi Inari, Nara

Fushimi Inari je "ultimate torii experience", prý nejoblíbenější turistická destinace v Japonsku (neplatí se vstup a je to v Kyótu, takže aby ne) a samozřejmě Fushimi Inari zahrnuje spoustu lezení do kopce. Místo je zasvěcené... e... bohu/patronovi rýže a především obchodu, jestli se nepletu, což v praxi znamená že jsou tu tisíce, nejspíš desetitisíce červených bran - torii, a drtivou většinu chrámu věnovala nějaká firma, protože štěstí v podnikání a tak vůbec. Brány jsou všude a vytvářejí skoro až tunely. Tunely, do kterých prší, ale co už. Fotky okolo. Obejít příslušnou horu nebyl pravda takový záhul, jako cesta do Kibune, ale byl jsem docela rád, že jsem den před tím zůstal na hotelu.



Překvapivě už jsem nějak ani neřešil, že jsem asi úplně propocený - tričko mělo v podpaždí pořád stejnou barvu a vůbec mi přišlo, že na to jaké jsou tu podmínky, se to na mě zas až tak moc neprojevuje. Původně jsem si nebyl jistý, jestli se podívám do Nary, ale času jsem měl ještě dost, takže jsem zavítal i tam.






V Naře jsem nejdřív zaskočil do dvou sousedících zahrad. První byla pro cizince zadarmo a ta druhá, Isui-en, zase byla hezká. Opravdu hodně hezká. Asi nejhezčí, co jsem v Japonsku viděl. Pokud někdy budete v Naře, byla by chyba tuhle nenavštívit. Fotky okolo. Sice jsem ještě nebyl přímo v parku, ale už jsem tu potkal první srnu, kterých jinak po parku pobíhají při nejmenším desítky, spíš ale stovky. Prošel jsem kolem Todai-ji - největší dřevěné budovy světa, ale zblízka jsem si ji prohlížet nešel, protože se mi za to nechtělo dávat peníze a že je uvnitř obří socha Buddhy mě taky bůhvíjak nerajcuje. Cestou zpátky kolem Kofuku-ji, další fotky, další nepřístupná pagoda. No a pak už jen cesta zpátky do Kyota, vyzvednout batoh, nasednout na šinkansen, směr Tokyo.






V Tokyu už byla tma a pršelo, takže jsem čapnul taxík. Chudák taxikář si patrně nerozuměl s GPSkou, nebo možná spíš s mapou, která má sever nahoře, takže jsem ho musel navigovat já. No. Ale bylo mi odpuštěno 300 yenů a dorazil jsem na hotel a byl to v pravdě ten nejmenší hotelový pokoj, co jsem za cestu měl - dveře do koupelny vlastně ani nešly úplně otevřít.

Aaanyways, Tokyo.